PRO KAŽDÉHO JE VĚČNOST NA DOSAH

Bylo by třeba napsat verš

– či spíše závěť? – můj milý.

Jenže ta tíha nemocí

zbavuje ducha síly.

A tak jen slova klopýtavá

– jaký z nich zisk? –

a vzpomínky a modlitby

a teplý ruky stisk!

BOHUMIL PAVLOK

Básník, prozaik a překladatel Bohumil Pavlok se narodil 22.11.1922 (akorát dva měsíce po porodu Dany Zátopkové i Emila Zátopka) v Řepištích u Frýdku–Místku. Studoval na gymnáziu v Místku, kde byl jeho učitelem mimo jiné Jan Strakoš. Po studiích na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně působil jako středoškolský profesor v Brně a později v Místku. V devadesátých letech se činil jako místostarosta v rodné obci. Básníkovy literární debuty jsou propojeny s časopisem katolického studentstva JITRO, redigovaném profesory D. Peckou a L. Vrlou. Později publikoval například v revui Akord, Červeném květu a aktuálně především v ostravské Alternativě. V roce 1947 otiskl své básně v generačním Velikonočním almanachu (spolu se Z. Rotreklem, J. Suchým, I. Slavíkem, J. Rybou, F. Davídkem a jinými). Je autorem básnických sbírek Bodlák i laskavec (1953), Hukvaldská preludia (1974, nanovo 1994), Hledání tváře (1990), Hvězda v zenitu (1992), Bumerang (1988), Křížová cesta (1990), Na dosah (1998) a knížky epigramů Bijte zabijte (1998). Napsal také stručné dějiny Řepišť (1995). Mnohé jeho vzpomínkové i deníkové texty jsou roztroušeny časopisecky nebo zůstávají v rukopise. Zemřel 16. ledna 2002. Je pochován na řepišťském hřbitově.

MILOŠ DOLEŽAL: TÉMĚŘ CELÝ ŽIVOT TRÁVÍTE VE SVÉ RODNÉ OBCI, V DENNÍM KONTAKTU SE SVÝMI PŘEDKY, KTEŘÍ TU ŽILI PODLE ZÁZNAMŮ OD 17. STOLETÍ. VĚNOVAL JSTE JIM NEJEDNU BÁSEŇ. NEZAMÝŠLEL JSTE O NICH NAPSAT VĚTŠÍ TEXT, BELETRISTICKOU KNIHU?

To bylo jedno z mých největších přání, napsat rodovou kroniku. Něco, co by se zaměřovalo na duchovní tvář rodu, co by vystihlo předávání štafety života a víry z generace na generaci.

VÁŠ TATÍNEK ZEMŘEL, KDYŽ VÁM BYLO ŠEST LET. JAKÉ BYLO VAŠE DĚTSTVÍ? PRO VÁS I VAŠE SOUROZENCE TO MUSELO BÝT TĚŽKÉ, PROTLOUKAT SE ŽIVOTEM TADY VE SLEZSKU BEZ OTCE?

Někdy jsem pociťoval, že nám cosi schází. Když jsme po Vánocích přišli do školy a druzí ukazovali, co jim Ježíšek nadělil, třeba brusle a barevné tužky, tak já musel přiznat, že jsem dostal ponožky, jablka a ořechy, což bylo běžné. Ale brali jsme to tak, jak to bylo. Museli jsme pomáhat na poli, dělat všechny domácí práce, ale to nám nepřipadalo jako něco zvláštního, protože takových rodin, kde děti musely od malička pracovat, byla celá řada.

PO ROCE 1990 JSTE PŮSOBIL V RODNÝCH ŘEPIŠTÍCH JAKO MÍSTOSTAROSTA. CHTĚL JSTE NAVÁZAT NA PRÁCI SVÉHO OTCE, KTERÝ TU BYL TAKÉ STAROSTOU A POSLANCEM?

Musím se přiznat, že jsem se té funkci zpočátku bránil. Věděl jsem, že můj otec na to doplatil svým zdravím a v mládí zemřel. Starostou byl až do roku 1911. Když byl zvolen poslancem do říšského sněmu, starostování se vzdal. Jenže celá rodina jeho důležitou funkcí dosti trpěla, protože pracovně jezdil mezi Vídní a Opavou a matka za něho musela řídit celé hospodářství. Takže já se tomu místostarostování snažil vyhnout, ale po různých domluvách jsem se uvolil. Samozřejmě, že jsem přitom myslel na otce. Na to, že se exponoval v nelehkých dobách a že za to mnohdy sklidil malé uznání.

VÁŠ KŘESŤANSKÝ NÁZOR NA SVĚT A VAŠE SPIRITUALITA MAJÍ KOŘENY V RODINNÉ VÝCHOVĚ?

Jistě. Matka byla velice zbožná. Také prožívala hotové martyrium na zemi. Uvažte, že otec zemřel v roce 1928, v době celosvětové hospodářské krize. Zemědělské produkty šly na odbyt velice špatně a nás bylo doma šest nezaopatřených dětí. Pro ni se skutečně stala víra v Boha jediným zakotvením, které jí dávalo sílu k životu. Běžně jsem ji vídával, jak večer co večer klečí u postele a modlí se. Jako dítě jsem byl svědkem, když mi umíral táta. Nikdy nezapomenu, jak ona ty chvíle prožívala. Otřáslo mnou, když mě k ránu vzbudili a nesli k otcově úmrtnímu loži… Když jsem později psal nějaké prózy, často jsem pod dojmem svých dětských zážitků inklinoval k motivům umírání a smrti.

EUGENE IONESCO VE SVÝCH DENÍCÍCH ŘÍKÁ, ŽE DĚTSTVÍ KONČÍ TEHDY, KDYŽ SI ČLOVĚK UVĚDOMÍ SVOU SMRTELNOST…

Myslím, že od té doby jsem stál tak trochu stranou. Byl jsem jistě temperamentní, zapojoval se do všech klukovských her a hrál fotbal a volejbal, ale nikdo mě už nepřemluvil, abych přestal chodit do kostela nebo se přestal modlit. To pramenilo z toho, že jsem tyto záležitosti bral smrtelně vážně právě od okamžiku, který pro mne znamenal nové poznání života.

„NA CHVÍLI“ JSTE PAK Z RODNÝCH KONČIN ODEŠEL DO SVĚTA…

Maturoval jsem v roce 1941 a rok jsem studoval teologii v Olomouci. Poté byly školy zavřeny a po heydrichiádě museli bohoslovci nastoupit na nucené práce do Německa. Ze zdravotních důvodů a trochu i nedopatřením, protože na mě pozapomněli, jsem dostal místo pomocné kancelářské síly doma v Řepištích. Zde jsem pracoval rok a půl. Potom mě přidělili jako zemědělského dělníka a rodinného příslušníka na naše hospodářství. Zrovna odešel ze služby kočí, a tak jsem jezdil do Ostravy pro uhlí, oral… Hned po válce jsem si říkal, že to zkusím na vysoké škole. Můj bratr lékař mě finančně podržel, získal jsem také stipendium a podporoval mě i můj pozdější tchán. Tak jsem mohl v Brně vystudovat filozofickou fakultu.

A SOUČASNĚ JSTE TAKÉ VSTUPOVAL DO LITERATURY. PUBLIKOVAL JSTE BÁSNĚ A LITERÁRNÍ KRITIKY V ČASOPISE AKORD A POZNAL CELÝ MORAVSKÝ LITERÁRNÍ OKRUH KOLEM NĚJ. SEZNÁMIL JSTE SE S JANEM ZAHRADNÍČKEM, JAKUBEM DEMLEM, JANEM ČEPEM, MILOŠEM DVOŘÁKEM… JAKÝ VLIV NA VÁS MĚLY TYTO OSOBNOSTI? MŮŽETE NA NĚKTERÉ Z NICH ZAVZPOMÍNAT?

Pro mne to byla velká generace vzorů, lidských i uměleckých. Pokládal jsem je za významné autory a hltal jsem jejich dílo. Už za války.

Má setkání s Jakubem Demlem byla plná veselí a smíchu, ale tehdy jsem si vůbec neuvědomoval, „nad jakými propastmi se ten jeho smích vznáší“. Vzpomínám si na jednu příhodu, kdy jsme se domluvili s Josefem Suchým a jeli za Demlem do Tasova kočárem – z Jakubova přes Jinošov. Na kozlíku seděl medik Tonda ve fraku, s cylindrem na hlavě a v bílých rukavičkách, vzadu Josef a já s manželkou. Bylo to v létě 1947. Věděli jsme, jak je Jakub Deml hlídán svým okolím. Deml pracoval v zahradě, a když nás viděl přijíždět, propukl svým výbušným smíchem a celé setkání se pak neslo v duchu upřímného veselí.

Jana Zahradníčka jsem poznal jako člověka velice přímého, otevřeného a nebojácného. Byl jsem s ním na jedné besedě, kterou řídil brněnský spisovatel Spilka a ten mu nakonec položil otázku: Můžete dnes napsat všechno, co si myslíte? Byla to otázka na plnost demokracie, to bylo ještě před únorem 1948. A pan Zahradníček se pozastavil, chvíli uvažoval a pak řekl: „Nemohu, nemohu vyjádřit, co bych chtěl.“ Jan Zahradníček byl živějšího temperamentu, bezprostřednější a přímější než Jan Čep. Ten vážil každé slovo, jevil jakousi nerozhodnost a raději se vyjadřoval písemně.

KDY JSTE ZAHRADNÍČKA A ČEPA VIDĚL NAPOSLEDY?

Za Janem Zahradníčkem jsme se s přítelem Suchým vypravili v polovině srpna roku 1960, dva měsíce poté zemřel. Bylo to po jeho návratu z vězení. Zdálo se mi, že vypadá celkem dobře, i když si naříkal na srdce a vykládal nám, jaký měl malér na motocyklu, kdy si narazil hrudník. Ale ani ve snu mě nenapadlo, že by mohl zemřít tak nečekaně bleskově.

S Janem Čepem jsem se viděl naposledy v červenci roku 1968. Uvolnily se cesty na Západ a my jsme ho s manželkou bez ohlášení navštívili v jeho útočišti v Paříži, v blízkosti Notre Dame. Čep seděl v proutěném křesle ve velké místnosti, oči měl široce otevřené a nedůvěřivé, nepoznal mě, a tak jsem se mu musel připomenout. Pak si už vybavoval leccos z toho, na co jsem vzpomínal. Hlavně se zajímal o osud Jana Zahradníčka. Na stole v rohu místnosti měl v jedné lepenkové krabici dopisy, ve druhé fotografie. Snímek Jana Zahradníčka stál samostatně vedle dvou tří rodinných fotografií. Chtěl, abych mu ty fotografie podal, ukazoval je a požádal mě, abych mu povídal o některých známých a o tom, co se u nás děje. Loučil jsem se s ním s těžkým srdcem, protože jsem tušil, že se vidíme naposledy. Jeho poslední slova zněla: „Pozdravujte určitě profesora Pecku!“ Znělo to jako prosba o modlitbu, a tak jsem to také profesoru Peckovi vzkázal.

JAK JE VE VAŠÍ PAMĚTI ULOŽEN JAN STRAKOŠ, LITERÁRNÍ KRITIK, PŘEKLADATEL A KNĚZ, KTERÝ VÁS UČIL NA FRÝDECKO–MÍSTECKÉM GYMNÁZIU?

Jan Strakoš byl mimořádnou osobností. Vzpomínám na něj často a myslím, že znamenal základní vklad do mého života a do mé pozdější aktivity. Jednak ohromným přehledem, který vykazoval v nejrůznějších oborech jako znalec literatury, teologie, latiny a řečtiny. Potom i otevřeným přístupem k žákům, a nakonec i osobním stykem, který přetrval do pozdějších let. Když přišel do Místku z Kroměříže, já právě nastupoval do primy. Takže jsem byl jeho žákem při hodinách náboženství a jeden čas jsem k němu chodil na řečtinu. Byl to člověk jasných očí, takový „grandsenior“. Nosil širák jako dominikáni a na veřejnosti nebyl k přehlédnutí.

JAK V SOBĚ SKLOUBIL POVOLÁNÍ KNĚZE A LITERÁTA? ZNÁME TŘEBA KNĚZE BOUŘLIVÁKA (JAKUB DEML), KNĚZE TICHÉHO A KONTEMPLATIVNÍHO SAMOTÁŘE (F. D. MERTH)…

Byl to člověk harmonický. Sloužil studentské mše a vytipoval si žáky, u nichž pozoroval určitou tendenci k dalšímu studiu, a těm se věnoval. Takže z mého ročníku šlo šest lidí po maturitě do semináře v Olomouci. Když jsem chodil k němu domů, obvykle otevírala jeho maminka. Bylo to za války, byla nouze o potraviny, a tak jsem jim nosil mléko a ovoce. Jan Strakoš se postupně stal mým otcovským přítelem. Pro mne bylo podstatné, že mě seznamoval se soudobou poezií. Půjčoval mi knihy Halasovy, Seifertovy, Zahradníčkovy a další. Například v jednačtyřicátém roce jsem přečetl sto čtyřicet jednu knihu, jak to dotvrzuje můj deník – a to byla Strakošova zásluha.

PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE TO BYL ON, KDO JAKO PRVNÍ HODNOTIL VAŠE VERŠE?

A nebyl vůbec shovívavý kritik. Byl velice otevřený a nemilosrdně mě stíral: „Tak takhle ne…“. Na druhé straně zase dovedl jasně formulovat, jak si poezii představuje. On mě také doporučil Janu Zahradníčkovi. Po válce mě ještě několikrát žádal, abych mu posílal příspěvky do Lidové demokracie. Pak vše skončilo – Strakoš musel utéci před komunisty a zemřel v exilu.

VAŠE LITERÁRNÍ GENERACE BÝVÁ OZNAČOVÁNA JAKO ROZPTÝLENÁ. VY JSTE VŠAK NA ROZDÍL OD NĚKTERÝCH SVÝCH DRUHŮ NESTAČIL PŘED NÁSTUPEM KOMUNISTŮ K MOCI VYDAT SAMOSTATNOU BÁSNICKOU SBÍRKU A NA PRVNÍ OFICIÁLNÍ VYDÁNÍ MUSEL ČEKAT AŽ DO ROKU 1990. CÍTÍTE NAD TOUTO ČASOVOU PRODLEVOU LÍTOST?

V téhle věci lítost nic nespraví. Co je to tam, je pryč. Život mohl mít samozřejmě docela jinou podobu, ale to si může říkat každý člověk, že se mohlo stát to a ono a žil by jinak. Události se vyvinuly tak, jak se stalo, a bylo to jistě podle Božího plánu. Nijak nezávidím těm, kteří mohli publikovat a vydali třeba deset knížek za dobu, kdy já mohl básničky leda ručně opisovat a posílat přátelům. Všechno mělo své pro a proti. Nechtěl bych žít s vědomím, že jsem přisluhoval nějakým způsobem režimu, že jsem psal něco, s čím jsem nesouhlasil, a že bych si dneska říkal – to jsem nemusel dělat takovou hloupost, oslavovat říjnovou revoluci nebo Stalina nějakými říkankami.

V ROCE 1958 VÁS PROPUSTILI ZE ŠKOLSTVÍ. CO JSTE DĚLAL?

Rok jsem pracoval jako strojník u čerpací stanice v hutním závodě v Ostravě–Kunčicích. Musel jsem pracovat v třísměnném provozu. To znamenalo noční směny a my v té době měli šestiměsíční dcerku. Já nemohl vůbec spát hrůzou, že zaspím, a to by znamenalo velkou tragédii, poruchu a výpadek válcovny, kde každý prostoj stál velké peníze. A taky se mi to jednou stalo. Na konci směny, kdy už jsem čekal na příchod střídače, jsem si položil hlavu na stůl, že si ještě na pět minut ulevím, a v tu chvíli jsem usnul. Tehdy se mi porouchala cirkulace vody, já musel dát zastavit válcování a několik set dělníků najednou stálo. Přiběhli za mnou, nadávali a smáli se, dívali se, jak běhám od jednoho čerpadla ke druhému a snažím se to všecko dát znovu do chodu. Takové situace byly nejhorší. Pocit ukřivděnosti jsem ale neživil.

A pak mě volali znovu k jakési prověrce, protože jsem podal odvolání proti svému vyhazovu. Když jsem se pak setkal na chodbě krajského úřadu s člověkem, který se mě ptal, co tam dělám, řekl jsem, že jdu k pohovoru, ale jestli se mnou chtějí mluvit o náboženství, tak mohu jít rovnou zpátky. Dopadlo to tak, že se mě nikdo na nic neptal. Napsali mi, že splňuji podmínky dál pokračovat ve školství, ovšem jenom na učňovském a mimo okres Frýdek–Místek.

CO VÁM V TĚCH TVRDÝCH DOBÁCH POMÁHALO PŘEŽÍT SE CTÍ?

Normální náboženský život, modlitba.

VÁŠ ŽIVOT PROVÁZELY DVA TOTALITNÍ REŽIMY. POMOHLY VÁM DRSNÉ VNĚJŠÍ OKOLNOSTI K VĚTŠÍMU PROHLOUBENÍ DUCHOVNÍHO ŽIVOTA?

Určitě, protože člověk si víc uvědomuje svou závislost na vyšších silách, na Božím řízení světa. A také svou podmíněnost; dneska tu jste, a zítra už být nemusíte. A může to způsobit třeba nějaký nezodpovědný člověk nebo nepatrná náhoda. Závislost na osudu krásně vyjádřil Karel Jaromír Erben v řadě svých básní. Pro mě je jedním z největších českých básníků.

PŘI ČTENÍ VAŠÍ POEZIE SI UVĚDOMUJI, ŽE JEJÍMI ZDROJI JSOU METAFYZICKÝ NEKLID A VĚDOMÍ TAJEMSTVÍ, DO NĚHOŽ JE PONOŘEN NÁŠ ŽIVOT. SOUHLASÍTE S TÍM?

Ano, v tom mě utvrdila četba díla Jana Zahradníčka, stejně jako ta Březinova. Březina také předpokládá další rozměr života, neviditelný svět, celé chápání života jako spojení mrtvých, živých a nenarozených. Řetězec rukou, které obepínají svět. Už ve studentských letech mi toto poznání silně mluvilo z duše a do duše.

NAPSAL JSTE TAKÉ ŘADU ŠLEHAVÝCH AFORISMŮ A PEPRNÝCH POLITICKO–EXISTENCIÁLNÍCH EPIGRAMŮ. TO JE DALŠÍ POLOHA VAŠÍ DUŠE?

V tom je určující vztah k dobru a ke zlu. Myslím, že každého člověka musí zlo nějakým způsobem popuzovat. A když má společenský dosah, třeba se zdá na první pohled nenápadné, tak vás to musí vnitřně sžírat, musíte hledat cestu, jak tomu odpomoci. V první řadě musíte zlo odhalovat. Vezměte si tento rozměr u Demla nebo u Zahradníčka. Zahradníček je na jedné straně lyrik, a na druhé straně vidíte ve Znamení moci nebo v La Salletě, jaký postoj zaujímá ke společnosti a ke zlu, které proniká jako „neprostupná diamantová zeď“.

PONECHÁVÁ KŘESŤANSKÁ INSPIRACE BÁSNÍKOVI DOSTATEČNOU SVOBODU K TOMU, ABY MOHL SVĚT UCHOPIT Z CO NEJVYŠŠÍ A NEJHLUBŠÍ PERSPEKTIVY?

Nejen že mu ji ponechává, ale přímo ho nutí uvědomovat si, že není nepatrných věcí a že všechny tvoří jeden celek. Někdy velice nepatrná věc, třeba neopatrné vyjádření před dítětem může způsobit celoživotní katastrofu. Špendlíčkem nějaké nepravdy nebo lži lze způsobit daleko větší škodu, než ohnivým máváním meče. To vytýkali Demlovi jeho spoluobčané, že zatahuje do díla takové malichernosti a prkotiny. Ale Jakub Deml viděl svět jako celek, který se skládá i z těch malých věcí, jež jsou výrazem nebo symptomem něčeho velkého. On napíše knížečku o ptačích budkách. Řeknete si, co ho to napadlo, ale je v tom obsažen jeho postoj ke světu zvířat a ke světu vůbec. To je třeba pochopit a vidět.

UVĚDOMUJETE SI ODPOVĚDNOST ZA NAPSANÉ NEBO VYŘČENÉ SLOVO?

Určitě. Píši málo a jenom tehdy, když opravdu musím. Nejsem žádný pohotový veršotepec. Uvědomuji si, že má-li mít slovo svůj účinek, má-li být dobře chápáno a přijímáno, musí být velice dobře promyšleno, prožito a připraveno.

VE VAŠÍ POSLEDNÍ SBÍRCE „NA DOSAH“ SE ČASTO OBJEVUJE MOTIV SMRTI A SVĚTLA. JE PRO VÁS SMRT BRANOU K DUCHOVNÍMU SVĚTLU?

Věřím, že smrt je branou do života věčného.

A JE NÁZEV SBÍRKY METAFOROU BLÍZKOSTI TĚCHTO NEVIDITELNÝCH SVĚTŮ?

Ano. Pro každého člověka je věčnost na dosah. Ve světě plném smyslových dojmů jsme jako ten slepec, který jen konečky prstů vnímá skutečnost, takže i světlo by chtěl konečky prstů ohmatat.

VŠIML JSEM SI, ŽE NA PRACOVNÍM STOLE MÁTE ROZPRACOVANÉ LATINSKÉ PŘEKLADY…

Jsou to žalmy a kantika pro žaltář, který chtějí vydat cisterciáci ve francouzském klášteře nedaleko Lyonu, kde je několikačlenná česká komunita mnichů. Něco kdysi přeložil Václav Renč a já se to pokouším dodělat. Zjišťuji, že překladatelé přistupovali k těmto textům dost benevolentně. Existuje možnost několika interpretací a je třeba být opatrný. Slovo v průběhu několika desetiletí nápadně mění svůj význam a soudobému čtenáři mnohá slova už nic neříkají. Je nutné hledat nová slova, která osloví čtenáře, ale přitom zachovají význam původního textu. Před dvěma lety jsem se zabýval indiánskou poezií Aztéků z doby kolem roku 1470. Je zajímavé, že některé žalmy mi silně připomínají charakter právě indiánské poezie. Blízkost odlišných kultur a století je fascinující.

http://www.rozhlas.cz/vltava/literatura/_zprava/bohumil-pavlok-predkove--776148